1

Deset let svého života jsem zasvětila jedinému muži, kterého jsem kdy milovala, svému bývalému snoubenci Brooksu Sinclairovi.

Od osmé třídy na základce jsem mu vždycky stála po boku. Vytvarovala jsem se v dokonalou ženu přímo pro něj.

Své černé kudrny jsem nosila ostříhané nakrátko, přesně tak, jak to měl rád. Nikdy jsem se nemalovala. Oblékala jsem se do věcí, které mi schválil, protože se mu nelíbilo, když se na mě dívali jiní muži.

Deset let jsem dělala všechno, co chtěl. Měla jsem se stát jeho ženou. Všichni věděli, že k sobě patříme.

Takže nedávalo žádný smysl, když to před šesti měsíci všechno zahodil.

„Cos to řekl?“ Můj hlas byl sotva víc než šepot.

Brooks se na mě přes stůl v restauraci díval s nečitelným výrazem. Tuhle rezervaci jsem udělala už před měsíci k našemu desetiletému výročí.

„Myslím, že bychom se měli rozejít,“ řekl.

Zamrkala jsem. Srdce mi bušilo v hrudi. „Brooksi, to má být vtip? Protože to není vtipné, zlato.“

„Já nežertuju, Adeline.“

„Ne, to musí být vtip!“ Hlas se mi mírně zvýšil a já se rozhlédla kolem. Lidé na nás zírali. Zhluboka jsem se nadechla a natáhla se přes stůl po jeho rukou. Snubní prsten mi stále seděl na prstě. Nikdy jsem si ho nechtěla sundat. Ani teď.

„Právě jsme začali plánovat svatbu,“ řekla jsem a snažila se udržet klidný hlas. „Vím, že je to stresující, ale proto jsem většinu práce dělala já.“

Neodpověděl.

„Pokud je toho na tebe moc, můžeme to odložit,“ dodala jsem, i když mi ta slova v ústech chutnala jako jed. Už jsme ji odkládali roky. Ale kdyby to bylo to, co by nás udrželo pohromadě, udělala bych to bez mrknutí oka. „Nechci, aby ses cítil pod tlakem.“

Brooks se prudce nadechl. „Takže nechceš, abych si tě vzal? Protože to je něco, co já udělat nechci, Adeline.“

Jeho slova dopadla jako facka. Hruď se mi sevřela. „Takhle to nemyslíš.“

„Ale myslím.“ Jeho hlas byl pevný. Chladný. Vůbec nepřipomínal muže, do kterého jsem se zamilovala. „Už tě nemiluju. Už celé roky ne.“

Přestala jsem dýchat.

„Zůstával jsem, protože vím, kolik ti toho dlužím,“ přiznal. „Ale už tě nemůžu upřednostňovat před svým vlastním štěstím.“

„Vztahy procházejí těžkými časy. Musíme na tom prostě zapracovat—“

Brooks vytrhl svou ruku z mé a prohrábl si vlasy. Vždycky byl pohledný. Měl světle hnědé vlasy, zlatohnědé oči a úsměv, při kterém by každý roztál. Věděla jsem, že mám štěstí, že ho mám.

Mohl mít jakoukoli holku.

Ale vybral si mě.

To muselo něco znamenat. Lidé jen tak nezahodí deset let.

Ale teď se na mě neusmíval. Mračil se. Vstal a otřel si ruku o stehno, jako by můj dotek byl něco špinavého.

„Nechci na ničem pracovat. Ne s tebou.“ Jeho hlas byl plochý. „Už je to deset let, Addie. Kdybychom si byli souzeni, už dávno bychom se vzali, ne?“

Ta přezdívka zabolela. Upřeně jsem se dívala do talíře. „Jediný důvod, proč ještě nejsme svoji, je ten, že ses musel soustředit na svou kariéru—“

„Ne.“ Jeho tón byl ostrý. „Je to proto, že jsem v tobě nikdy neviděl někoho, s kým bych se mohl oženit.“

Ta slova mě zasáhla jako rána do žaludku.

„Možná jsi něčí šálek čaje, ale můj ne, Adeline. A kromě toho, většina hokejistů NHL se nežení. Ale to bys ty nepochopila.“

Chápala jsem to. Nechtěla jsem prožít celý život, aniž bych byla něčí manželkou. Ale pro něj bych se o to pokusila.

„Nedělej tu scénu, Brooksi. Mohli by tu být reportéři.“

Uchechtl se. „Vždycky jsi byla taková měkkota, že?“ Mírně se naklonil. „Ale když jsme byli mladší, miloval jsem tě. Kvůli tomu si můžeš nechat ten zásnubní prsten. Nechci ho zpátky.“

Otočil se k odchodu, pak se ještě ohlédl přes rameno. „Jo, a už spolu nemůžeme bydlet. To chápeš, ne? Teď jsem svobodný muž. Měl bych mít možnost vodit si holky na sex do svýho vlastního zatracenýho baráku.“

Ušklíbl se. „Klíč nech v květináči.“

Pak odešel.

A jen tak s sebou vzal i můj život.

2

Je to šest měsíců, co mě Brooks opustil.

Zpočátku jsem to nenesla dobře. Vyhodil mě a já neměla kam jít, dokud mi Katya, moje nejlepší kamarádka, nezarezervovala první let do New Yorku a nedonutila mě zůstat u ní.

Trávila jsem noci na jejím gauči a plakala v koupelně, když byla v práci.

Týdny jsem ignorovala tu malou pekárnu — s Katyou jsme ji pojmenovaly „Sametový drobek“ poté, co jsme se jednou na výšce šíleně opily a ona měla něco, čemu říkala šílené osvícení — kterou mi Brooks otevřel poté, co dostal svou první výplatu z NHL. Nemohla jsem se přimět do ní vstoupit.

Pak toho měla Katya dost. Nazvala mě peciválem, řekla, že marním slzy pro „jednoho kreténa“, a dotáhla mě zpátky do práce.

Odnaučit se desetileté návyky nebylo snadné.

Některé noci se stále přistihnu, jak zírám na telefon a čekám na zprávu, která nikdy nepřijde. Čekám, až Brooks řekne, že udělal chybu. Že mě chce zpátky.

Ale on to nikdy neudělá. Ani v mých snech.

Je pátek a já jsem v pekárně. Základní část sezóny má brzy začít. Vím to, protože jsem si Brooksův rozvrh zapamatovala už před měsíci. Tehdy jsem si plánovala dny podle jeho rozvrhu a dbala na to, abychom měli čas pro sebe.

Teď je jediným důvodem, proč sleduju hokej, Katya. Poslední dobou má strašně moc práce.

Dělá PR manažerku pro NYC Sentinels. Byl to Brooksův oblíbený tým. Vždycky snil o tom, že ho tam draftují. Místo toho skončil v Chicago Frost.

To pro nás bylo těžké období. Byl kvůli tomu tak naštvaný a já byla ta, na které si to vybíjel. Stálo mě to všechno úsilí, abych udržela náš vztah pohromadě.

Odeženu tu vzpomínku a vytáhnu z trouby druhou várku sušenek. Právě když je pokládám, zacinká zvonek nad dveřmi a já se usměju.

Sullivanovi bydlí přes ulici. Stavují se každé ráno pro sušenky a já se vždycky postarám o to, abych pro ně měla něco navíc.

„Dobré ráno, slečno Beaumontová!“ Willow, jejich holčička, se na mě zazubí, chybí jí dva přední zuby. Drží svého otce za ruku a houpe s ní tam a zpět.

Srdce mi taje. „Dobré ráno, Willow. Pane Sullivane. Dneska jen vy dva?“

Pan Sullivan přikývne a usměje se. „Moje žena včera porodila. Přišli jsme jí vyzvednout nějaké dobroty. Výslovně si vyžádala vaše koblihy.“

Paní Sullivanová byla těhotná celou věčnost, nebo mi to tak aspoň připadalo. Ve skutečnosti byla těhotná asi dvanáct měsíců.

Sedávala v mé pekárně, dívala se, jak peču, a stěžovala si, jak je těžká a unavená. Jediné, co chtěla, bylo zdravé a šťastné miminko. Doktoři říkali, že takhle dlouhé těhotenství je neobvyklé, ale není se čeho bát.

Když teď slyším tu novinu, nemůžu potlačit nadšení. Vypískla jsem a Willow se zachichotala.

„Gratuluju! Mám z vás takovou radost!“ Zářila jsem. „Hned ty koblihy nachystám. Udělala jsem i nějaké cupcaky! Skoro jako bych věděla, že přijde něco dobrého!“

Willow nadšeně přikývla. „Mám teď malého bratříčka! Je hrozně červený a není moc hezký, ale maminka říká, že takhle vypadají všechna miminka.“

„To není moc hezké, co říkáš, Willow,“ pokárá ji jemně pan Sullivan, zatímco rychle balím cupcaky, koblihy a pár čerstvých sušenek pro paní Sullivanovou.

„Ale je to pravda!“ Willow se našpulí a zkříží ruce. Otočí se na mě pro podporu. „Slečno Beaumontová, řekněte tátovi, že je to pravda!“

Podám dobroty panu Sullivanovi a pak si dám ruku v bok a prohrábnu Willow vlasy. „Souhlasím s tvým tátou. Možná je trochu červený, ale pořád je to tvůj bratr. A jako jeho starší sestra ho teď musíš chránit. Hlavně před lidmi, kteří mluví o tom, jak moc je červený.“

Willow si přehnaně povzdechla. „To bude tak těžké.“

Pan Sullivan se zasmál. „Vítej v roli starší sestry.“

S úsměvem ty dva sleduju. Chvíle jako tato mi připomínají, že ne všechny vztahy se rozpadnou. Některé rodiny zůstávají skutečně šťastné.

Ale z nějakého důvodu žádný z mých vztahů nikdy nevydrží. Bez ohledu na to, kolik ze sebe dávám, nikdy to nestačí.

Mávám Sullivanovým, když odcházejí, a jejich štěstí se vznáší ve vzduchu jako vůně čerstvě upečených sušenek. Chtěla jsem to, co mají oni, rodinu, která se o sebe stará.

Ale po tom, co jsem udělala před sedmi lety, jsem věděla, že nemám rodinu, ke které bych se mohla vrátit. Rodiče mi už měsíce nezavolali. Moje sestra sotva bere na vědomí, že existuju.

Dřív to bolelo míň, když jsem si říkala, že si to zasloužím. Že tohle je jen cena za mé chyby. A bez ohledu na to, kolik jsem toho ztratila, myslela jsem si, že Brookse budu mít vždycky.

Ale i v tom jsem selhala.

Byla jsem ubohá. Nedokázala jsem být ani tou ženou, kterou by si Brooks chtěl vzít. Všechno, čeho jsem se dotkla, se rozpadlo a já nemohla udělat nic, abych to zastavila.

Zazvoní mi telefon a rychlý pohled na displej mi prozradí, že je to Kat. Ten tísnivý pocit v hrudi povolí ve chvíli, kdy uslyším její hlas.

„Nejsi na mém gauči, že ne?“ zeptá se tónem tak skeptickým, že vybuchnu smíchy.

„Ne, Kat. Jsem v pekárně. Dokonce jsem ti upekla nějaké sušenky.“

V tu chvíli zacinká zvonek nad dveřmi a dovnitř vejde Katya, drží telefon a vítězoslavně se usmívá. „No, díky bohu za malé zázraky.“

Katya a já jsme nejlepší kamarádky od prvního ročníku na vysoké.

Bylo to pro mě těžké období, následovala jsem Brookse na vysokou do New Yorku, protože mě o to požádal, ale bojovala jsem s tím, abych zapadla.

Nikdy neměl rád, když jsem měla moc přátel, takže jsem nebyla zvyklá se opírat o někoho jiného než o něj. Pak jsem potkala Kat na dějinách umění.

Nemohla Brookse vystát a já to na ní dřív nesnášela. Ale z nějakého důvodu se mě přesto držela.

Je naprosto úchvatná, má platinově blond vlasy, lesní zelené oči a dlouhé nohy, za kterými se každý otočí. Je mým přesným opakem v každém ohledu.

Její kůže je až nepřirozeně bledá, moje má teplý hnědý odstín. Její vlasy jsou rovné jako hřebíky, moje jsou jedna velká změť kudrlin. Ona má křivky na těch správných místech, zatímco já jsem byla vždycky nejistá kvůli těm svým neexistujícím. Její oči jsou uhrančivé, zatímco ty moje jsou prostě… hnědé.

V porovnání s ní jsem úplná šedá myška.

A nejen vzhledem, ale i povahou. Když Brooksovi řekla, že bude PR manažerkou hokejového klubu, vysmál se jí do obličeje a řekl, že marní čas.

Teď dělá přesně to, co miluje, zatímco já se stále plácám v tom, kam se můj život ubírá.

Než jsme spolu s Brooksem začali chodit, snila jsem o tom, že budu vlastnit galerii umění, ale on si myslel, že to není dost dobré.

Miluju pečení i tuhle pekárnu, ale někdy se nemůžu zbavit pocitu, že mi ji koupil jen proto, aby měl jistotu, že budu dělat přesně to, co chce on.

Kat ke mně přijde, obejme mě a zasype mě polibky, až se rozchichotám. Vždycky byla takhle vřelá. Je to milé.

Pak cítím, jak se mi s povzdechem sesune na záda. „Nikdy neuvěříš, co se stalo.“

3

Tiše zamrumlám a na rtech se mi objeví lehký úsměv. „Taky tě zdravím. Můžeš se posadit, zatímco udělám kávu. Flat white se skořicí navrchu, že?“

Zazubí se. „Miluju tě, znáš mě tak dobře.“ Zasténá a sesune se na židli, ruku si opře o stůl a hlavu si podepře dlaní.

Začnu připravovat kávu, ale s mračením se podívám na hodiny. „Je teprve deset dopoledne, Kat. Co tu děláš? Neměla bys být v práci?“

Nahlas si povzdechne. „Ano, měla. Ale jsem vyhořelá. Musela jsem vypadnout dřív.“

Zvednu obočí a začnu hníst těsto. Kolem poledne začne špička a já musím pracovat rychle. „Pracovní nouze?“

„Kdy je to u mě něco jiného? Dneska se to ani nepočítá jako nouze. Obvykle mi dělají problémy všichni, ale tentokrát je to jen jeden člověk!“

A už je to tu zase.

„Jmenuje se... Ryan, že?“ zeptám se a snažím se vzpomenout.

Zvedne na mě obočí. „Dobrý pokus, ale měla bys to vědět líp. Stěžovala jsem si na něj tolikrát, že už by jeho jméno mělo být v každé domácnosti. Je to Reid Harrington. Chodili jsme spolu na vysokou. Pamatuješ?“

To pro mě byla novinka. „Vážně?“

„Samozřejmě, že ano. Byl o ročník nad námi. Hrál v hokejovém týmu s Brooksem. Panebože, Brooks jím byl úplně posedlý. Dokonce chtěl, aby ho draftovali NYC Sentinels, jen proto, že tam šel Reid. Pamatuješ?“

Byl to ten důvod, proč Brooks tak moc chtěl, aby si ho vybral New York? Pátraám v paměti. Vzpomínám si, jak mě Brooks jednou vezl na svůj hokejový zápas, protože nechtěl, aby mě vezla Kat, takže se k nám Kat musela přidat. Myslím, že tehdy nějakého Reida zmínil.

Opravdu vypadal trochu posedle.

Zavrtím hlavou a ona si zhluboka povzdychne. „Nebuď z toho špatná, posedlost toho kreténa stejně nebyla ten problém.“ Zamračí se a přemýšlí. „Co byl vlastně ten problém?“

„Pracovní nouze.“

„Správně! To!“ Odfrkne si a začíná se zase rozčilovat. Umyju si ruce, vezmu naše kávy a na velký talíř dám sušenky. Dojdu k ní, podám jí kávu a sednu si naproti. „Je to nesnesitelný playboy!“

Zmateně nakloním hlavu. „A... to je problém?“

„Běžně ne. Týmu je to jedno. Ale poslední dobou to přehání. Je to teď největší jméno v hokeji, a když se blíží sezóna, měl by si vylepšovat image, ne si ji ničit!“

Pokrčím rameny, moc to nechápu. Fouknu do kouřící kávy a usrknu. „Ale vy dva byste spolu měli vycházet, ne? Znáte se z vejšky.“

Podívá se na mě, jako bych spadla z Marsu. „Tohle není o jeho povaze. Kdyby bylo, nebyl by to problém, protože je okouzlující a milý. Ale jeho sponzorské smlouvy mají doložku o morálce. Musí si udržet dobrou pověst, jinak o ně přijde. Dokonce i klubová smlouva má stejnou podmínku. Jestli v tom bude pokračovat, přijde o práci.“

„Nemůže to být tak zlé.“

„Je! I jeho management mu jde po krku. Vím, že si možná něčím prochází, ale tohle není cesta. Znáš Siennu Blair? Z Elite Dynasty?“

Při zmínce o mém a Katyině nejoblíbenějším seriálu zbystřím. „Kdo by ji neznal?“

„Přesně!“ Vypadá rozuřeně, když dodá: „Mají spolu chodit a být ve šťastném vztahu, ale včera večer vyšly fotky, jak je na rande s její seriálovou kolegyní.“

Poklesne mi čelist. „On podvedl TU Siennu Blair?“

Kat popadne sušenku a vztekle ji kouše. „Nevím. Byla jsem moc zaneprázdněná tím, jak mě vytáčelo, že je tak blbej a nechal se vyfotit v tak kritickou dobu. Ani mě nenapadlo se zeptat. Každý zná Siennu Blair! Elite Dynasty je teď nejsledovanější show. Její fanoušci šílí a drsně ho kritizují na sociálních sítích.“

„No, zaslouží si to. Stejně je pro něj až moc sexy.“ Toho chlapa jsem nikdy neviděla, ale Sienna je v podstatě bohyně. „To je ale parchant.“

„Tedy, vypadali spolu fakt dobře. Dva neuvěřitelně sexy lidé si jeden druhého zaslouží, hádám. A on není úplný parchant. Je to asi ten nejlepší chlap, jakého znám,“ řekne a provinile se zazubí. „Hned po tobě, samozřejmě. Reid si prostě jen něčím prochází, nejsem si jistá čím, ale jen doufám, že to bude řešit víc v tichosti.“

Přikývnu. „Takže, jaký je plán?“

„Zatím nouzové PR. Jsem si skoro jistá, že s tou kolegyní ve skutečnosti na rande nebyli. Sakra, nejsem si jistá ani tím, jestli se Siennou doopravdy chodili. Je to prostě to, co si všichni mysleli. Má problémy se závazky. Necháme to vyšumět, Si se na to pravděpodobně zeptají během tiskovek k seriálu a ona to vyjasní. Potom pojedeme strategii vážného vztahu. Necháme ho fejkově chodit s někým méně slavným, a až se rozejdou, bude z něj zase ten playboy se zlomeným srdcem a miláček médií.“

Nemůžu se ubránit úsměvu. Samozřejmě, už to má všechno promyšlené. Kdykoli nadával Brooks, chtěl radu, kterou se nikdy nehodlal řídit. Ale když nadává Katya, je to proto, že už přesně ví, co dělat, jen potřebuje, aby jí někdo naslouchal.

Mírně se otřesu. Měla bych na něj přestat myslet. Jsou to měsíce. On na mě pravděpodobně nepomyslel ani jednou.

Už jsem strávila šest měsíců truchlením pro něj. Byl čas jít dál. Nebude to lehké, nic nebylo, ale musela jsem se o to pokusit.

„Haló, Addie, vnímáš mě?“ zazpívá Katya. Usmívá se, ale v jejích očích vidím obavy. „Na vteřinu ses mi ztratila. Jsi v pořádku?“

Byla jsem tak mimo, že jsem si ani nevšimla, že dojedla.

Usměju se a natáhnu se pro její ruku. Na zlomek vteřiny mě přepadne hrůza, že ucukne a otře si ji o kalhoty od kostýmku, přesně jako to udělal Brooks.

Jako bych byla něco špinavého. Něco odporného.

Ale ona to neudělá. Místo toho mi ruku stiskne a vymaže tu hořkou vzpomínku, kterou po sobě zanechal. „Dáš mi dukát za to, co se ti honí hlavou?“

Zavrtím hlavou a nenávidím to, jak mě pálí oči. „Jen jsem přemýšlela... že je čas. Musím se posunout dál. Jednou provždy.“

Slzy přesto přijdou. Katya má podezřele vlhké oči, když mě vtáhne do objetí. „Panebože, Ade. Jsem na tebe tak pyšná.“

Posouvám se dál. Konečně nechávám svého ex-kreténa za sebou.

Nebo to byl aspoň plán.

O měsíc později mi od Brookse přijde zpráva.

Je to pozvánka na jeho svatbu.

4

Když jsem se poprvé nastěhovala do Katyina bytu, napadly mě dvě věci.

Zaprvé: Katya byla stejně náročná, jako bývala na vysoké. Všechno v jejím bytě křičelo luxusem. Špičkový nábytek, designové dekorace, takový ten dokonale uspořádaný prostor, u kterého si říkáte, jestli v něm vůbec žijí lidé. Byla jsem ráda, že má práci, která jí dovoluje takový životní styl udržovat.

Zadruhé: Katyin byt byl tím nejpohodlnějším místem na světě, kde se člověk mohl cítit pod psa.

I když mi zařídila pokoj pro hosty přímo pro mě, většinu svých nejhorších nocí jsem strávila na jejím gauči, zabalená v předražené dece a pila víno přímo z láhve.

A teď, když zírám na oznámení na svém telefonu, přesně vím, co musím udělat.

Vejdu do Katyiny kuchyně, popadnu láhev červeného vína, nějakou drahou značku, kterou neznám, a zhroutím se na její gauč. Vytáhnu korek a pořádně se napiju, než se odvážím znovu podívat na telefon.

Celé měsíce jsem po tomhle toužila. Modlila jsem se, aby se mi ozval. Teď je to to poslední, co potřebuju.

Klid, Adeline. Je to pravděpodobně jen kvůli uzavření minulosti nebo tak něco.

Není to tak, že by jedna zpráva mohla něco změnit.

Klepnu na oznámení. Žaludek se mi sevře, když si uvědomím, že jsem si nikdy nezměnila, jak ho mám uloženého.

Zlato

Zlato

Zlato

Zlato

Zlato

Zírám na displej, srdce mi buší.

Brooks se ŽENÍ?!

Do sebe obracím víno takovým tempem, že se mi točí hlava.

Měsíční plavba? Plavba jen pro páry?

Znovu si pořádně přihnu vína.

Ze všech způsobů a důvodů, proč jsem si představovala, že se mi Brooks ozve, tenhle nebyl ani jeden z nich.

Jsem v polovině láhve, když konečně přijdou slzy.

Deset let.

Byli jsme spolu celou dekádu. A za celou tu dobu jsem pro něj nebyla dost dobrá. Nikdy jsem nebyla někým, koho by viděl jako hodného manželství.

Ale za pouhých sedm měsíců si našel nevěstu. Někoho, koho zbožňuje.

Někdo, s kým s radostí plánuje svatbu, zatímco já jsem ho musela prosit, aby byl vůbec přítomen u té naší.

Pořádá měsíční plavbu na oslavu jejich lásky ještě předtím, než se vůbec vezmou.

Nikdy jsem nechtěla nic tak extravagantního. Chtěla jsem jen jeho pozornost. Jeho lásku.

Začali jsme spolu chodit, když nám bylo čtrnáct. Všichni dospělí kolem nás říkali, že to nevydrží, že jsme příliš mladí na to, abychom věděli cokoli o lásce. Jediný člověk, který nám věřil, byl můj bratr.

Už jen pomyšlení na něj mě nutí brečet ještě víc, tak tu myšlenku zapudím. Jednoho dne budu muset tu Pandořinu skříňku otevřít, odkládala jsem to už sedm let, ale dneska ten den není.

Brooks a já jsme překonali nepřízeň osudu. Prošli jsme spolu střední i vysokou. Jeho spoluhráči mi říkali paní Sinclairová.

Všichni kolem viděli, že spolu hrajeme tuhle dlouhou partii. Všichni kromě Brookse, člověka, který měl hrát na mé straně hřiště.

Jediný člověk, na kterém mi skutečně záleželo.

Nikdy mi ani nezáleželo na změně příjmení nebo na tom, abych nosila jeho prsten, prostě jsem jen chtěla být jeho. Navždy.

Kat jednou řekla, že jediný důvod, proč jsem si ho tak moc chtěla vzít, byl ten, že to všichni ostatní očekávali.

Možná měla pravdu.

Kat má vždycky pravdu.

Tahle myšlenka mě zasáhne přesně ve chvíli, kdy si uvědomím, že jsem namol. Láhev vína není nikde k nalezení, a při pokusu ji najít se nakonec skutálím z gauče na podlahu.

S úpěním nahmatám telefon, ruce se mi třesou a jsem nešikovná. Katya. Ta bude vědět, co dělat. Ona to ví vždycky.

Volání sotva zazvoní, než to zvedne, její hlas je vřelý a klidný, jako záchranné lano. „Ahoj, miláčku. Není na kontrolu stavu trochu brzy?“

„Brooks se žení.“ Můj hlas zní jako ubohé zakňourání, zatímco se snažím odlepit z podlahy.

Mátožně zamrkám do místnosti. Kam se sakra poděl ten gauč?

Střádám plán, jak ten gauč najít, když vtom—

BUM!

Narazím si palec o Katyin konferenční stolek.

„Sakra!“ zakleju nahlas a držím se za nohu, jako by mi měla upadnout. Bolest je ostrá, ale můj opilý mozek ji zaregistruje o vteřinu později.

V pokusu získat zpět rovnováhu se úplně přepočítám a spadnu dozadu—

Přímo na ten gauč, který jsem hledala.

Podezřívavě na něj zírám. Přísahala bych, že tu před vteřinou nebyl.

Budu muset Kat říct, že jí občas mizí gauč.

„Cože?!“ vykřikne Kat prakticky do telefonu. V pozadí slyším tlumené hlasy, než ztiší hlas. „Promiň, jsem v práci, ale slyšela jsem tě správně?“

„Slyšela!“ oznámím dramaticky. „Poslal mi pozvánku na svatbu. A měsíční plavbu jen pro páry před svatbou, Kat! Protože se zjevně nemůžu posunout dál, budeš muset být můj doprovod ty.“

Zachechtám se jako blázen a pak prudce přestanu.

Počkat. Čemu jsem se to smála?

„Kat?“ mžourám na telefon. „Jsi tam ještě?“

Její hlas změkne způsobem, ze kterého se mi sevře žaludek. „Jo, jsem pořád tady. Jen… zůstaň, kde jsi, jo? Budu z práce doma dřív, než se naděješ. A přestaň pít moje víno, miláčku, ten chlast byl drahej.“

Odmlčí se. Dost dlouho na to, abych slyšela tu tíhu v jejím tichu.

„A, Ade… myslím, že ti musím říct něco důležitého.“

Pak hovor skončí.

5

Uplyne pár hodin, ale Kat pořád není doma.

Říkám si, co mi chce říct tak důležitého.

Jakmile vystřízlivím, dám si sprchu, vyčistím si zuby a snažím se zabavit úklidem jejího bytu.

Snažím se na Brookse nemyslet, ale nemůžu si pomoct. Znovu otevřu ten e-mail a zírám na pozvánku na jeho svatbu a plavbu pro páry.

Pak uvidím své jméno na špatném místě.

Žaludek se mi obrátí a sotva doběhnu do koupelny, než se pozvracím.

Později udělám něco ještě horšího.

Vygooglím si ji.

Jeho snoubenka je modelka. Dokonalá. Krásná. Všechno, co já nejsem.

Samozřejmě, že mě opustil kvůli někomu, jako je ona.

Láduju se vodou a projednou se skutečně řídím Katyinou radou, když konečně vejde dovnitř.

Ohrne nos, jak se rozhlíží kolem, ale když její oči spočinou na mně, jen si povzdechne a věnuje mi malý, smutný úsměv.

„Myslela jsem, že na tom budeš hůř,“ řekne a usadí se na gauč vedle mě.

Opřu si hlavu o její rameno a zvednu láhev s vodou. „Kdybych se nedala dohromady sama, udělala bys to za mě. Naučila jsem se vybírat si své bitvy.“

„To si piš.“ Lehce mě zatahá za vlasy. „Nechceš zajít na večeři? U mé kanceláře je nová thajská restaurace. Prý tam vaří fakt dobře.“

Zúžím na ni oči. „Ty nesnášíš thajské jídlo. Co se děje?“

Zasměje se a já na vteřinu zapomenu, jak bídně se cítím. Je krásná, a to úplně přirozeně. Kdybych vypadala víc jako ona nebo jako jeho nová snoubenka, možná by Brooks byl stále můj.

Kat rychle zvážní. „Dobře, máš mě. Já jen… nevěděla jsem, jak ti to říct.“ Zaváhá a pak se mi podívá do očí. „Brooks je kretén, Ade. Nikdy si tě nezasloužil.“

Hořce se zasměju. „To už jsi říkala.“

„A myslela jsem to vážně. Pamatuješ, jak ho draftovali a on tě v podstatě donutil se s ním přestěhovat do Chicaga?“

Zavrtím hlavou. „Takhle to nebylo.“

„Ale bylo,“ trvá na svém. „Tu pekárnu ti pořídil jen proto, že si myslel, že ho draftuje New York. Pamatuješ na náš plán? Že si tady napůl pronajmeme byt, kdyby ho nevzali. A když jsi mu řekla, že zůstáváš se mnou, ztropil scénu.“

Protočím oči. „Neztropil scénu. Byl raněný.“

Kat si odfrkne. „Jo? Takže musel ranit i tebe? Ade, ty ses ani nechtěla stěhovat. Držel si tě zavřenou ve svém bytě, aby tě měl pod dohledem. Viděla jsem tě dvakrát do roka, a to jen když Chicago hrálo s New Yorkem.“

„To není jeho chyba. Nechtěla jsem odjet. Nechtěla jsem práci. Vyhovovalo mi být na něm závislá—“

„A nikdy nevidět mě? To ti taky vyhovovalo?“ Hlas se jí zachvěje, ale rychle to zamaskuje.

Otevřu pusu, abych něco řekla, cokoli, ale ona mě přeruší.

„O to nejde. Jde o to, že jsem tě dřív skoro neviděla a teď tě tu mám každý den. Když jsem řekla, že tu můžeš zůstat, jak dlouho chceš, myslela jsem to vážně, Ade. Jsem ráda, že jsi tady.“

Její slova mě zasáhnou víc, než čekám. Kdy mi naposledy někdo skutečně řekl, že chce, abych byla nablízku?

Brooks to nikdy neudělal. Toleroval mě, to jistě. Ale nikdy mě nechtěl.

Kat mě vezme za ruce a jemně je stiskne. „Trochu tě připravuju na něco, co tě naštve.“

„Co—“

„Věděla jsem, že se Brooks žení.“ Vychrlí to ze sebe rychle, jako když strháváte náplast. „Zjistila jsem to před měsícem. Je to doslova moje práce, tyhle věci vědět. Ale ty ses už tak hroutila a já věděla, že kdybys to zjistila, udělala bys nějakou šílenou hloupost, jako třeba prosila, aby se k tobě vrátil.“

Ztuhnu. Ona to věděla.

Má pravdu, samozřejmě. Ale kdyby mi to řekla, mohla jsem to zastavit. Mohla jsem ho přimět, aby se ke mně vrátil.

Je to její chyba.

„To nebylo tvoje rozhodnutí.“ Hlas se mi třepe vzteky.

Přikývne. „Máš pravdu. Nebylo. A mrzí mě to, Ade. Ale musíš pochopit, že když odešel a tak rychle se posunul dál, tak se nikdy nehodlal vrátit.“

„To nemůžeš vědět!“ Vyškubnu své ruce, ale ona mě nepustí. „Pusť mě, Katyo.“

Zavrtí hlavou. „Ne. Protože tohle není ani ta věc, která tě naštve nejvíc.“

Přestanu se bránit.

Je toho víc?

„Co to sakra je, Katyo?“

Ignoruje můj pohled a pokračuje. „On se nevrátí, Adeline. Neviděla jsi jejich společné fotky ani jsi neslyšela, jak o ní mluví v rozhovorech.“

Myslela jsem, že nejhorší bolest, jakou kdy pocítím, byla ta, když mě Brooks opustil. Strašně jsem se mýlila.

Protože tohle? Tohle mi připadá, jako by se mi hroutilo srdce.

Ale nepláču. Nemůžu.

„Proč mi to říkáš, Kat?“ Můj hlas je sotva šepot. Skloním hlavu. Nemůžu se na ni ani podívat. Moc se stydím.

Stiskne mi ruce. „Protože stojíš za mnohem víc než ten kretén, ke kterému jsi byla deset let připoutaná. A jestli tomu nevěříš, tak věř aspoň tomuhle: Nikdy, nikdy ti nebudu lhát, Adeline. I když občas zatajím pravdu pro tvé dobro.“

Prudce vydechne. „Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla o své PR strategii pro toho idiota u nás v klubu?“

Pomalu přikývnu. Pamatuju. Jen nevím, proč to teď vytahuje.

„Jde to skvěle. Jeho image stoupá, ale musíme v tom pokračovat. Víš, jak jsem říkala, že by měl chodit s nějakou hezkou holkou, aby vypadal jako budoucí rodinný typ?“

Tentokrát nepřikývnu. Nenávidím to, kam tohle směřuje.

Katya zaváhá, pak se až moc vesele zazubí. „Na stupnici od jedné do Hádovy prdele, jak moc by ses zlobila, kdybych řekla, že jsem na tu práci doporučila tebe?“

6

V dobrých dnech svou nejlepší kamarádku miluju. V těch opravdu špatných si připomínám, že to myslí dobře.

Ale dneska? Dneska je příšerný den a já soptím vzteky.

„U Hádovy prdele“ je na stupnici naštvanosti slabý výraz. Vytrhnu své ruce z jejích. Jsem tak vytočená, že vážně uvažuju o tom, že ji shodím z pohovky – dokud si nevšimnu, jak blízko je konferenční stolek, a neucuknu.

Jsem naštvaná. Ale ne dost na to, abych ji zranila. Zatím.

„To ti teda nebaštím!“ Vystřelím z pohovky a rázuju si to do ložnice. Katja mi je v patách.

„Přeháníš, Ade. Vždyť o nic nejde!“

Strhnu si levou bačkoru a mrštím jí po její hlavě, ale ona má díky rokům hraní baseballu s tátou postřeh profíka – a bez námahy uhne.

Změří si mě pohledem a ukáže na mě prstem, jako by se chystala krotit neposlušné štěně. „Dej mi jeden pádný důvod, proč jsi naštvaná, a já vyklidím pole.“

Nesnáším, když tohle dělá. Zažene mě do kouta, donutí můj mozek zkratovat a pak mě převálcuje, abych s ní souhlasila. „Zrovna jsem se rozešla s Brooksem!“

„Zamítnuto.“ Začne odpočítávat na prstech. „Zaprvé, je to hajzl. Zadruhé, máš se pohnout dál. Zatřetí, ten chlap se žení a doslova tě pozval na svatbu. Na podělanou výletní loď.“

Překříží paže na prsou a zírá na mě, jako bych to byla já, kdo za ni rozhoduje. „Adeline Louise Beaumontová. To snad nemyslíš vážně.“

Márnu po ní druhou bačkoru a tentokrát se trefím – přímo do ramene.

„Takhle mi neříkej!“ soptím. „A jde o princip! Pořád meleš o tom, jak je Brooks majetnický, ale ty jsi úplně stejná! Měla jsi mi říct, že je zasnoubený. Nebylo na tobě mi to tajit a měla ses mě zeptat, než jsi mě k něčemu přihlásila!“

„Opovaž se na mě zkoušet citové vydírání.“ Teď už soptí i ona. „K ničemu jsem tě nepřihlásila, jen jsem něco navrhla. A s tímhle neschopným budižkničemu mě laskavě nesrovnávej.“

nadechne se a pak mě probodne pohledem tak vážným, že nemůžu uhnout očima. „Pověz mi, prosím tě, jaký máš plán? Pořádá měsíční svatební plavbu. Znám tě. To pozvání nikdy neodmítneš. Pojedeš tam, budeš se týrat a pak se vrátíš domů a budeš čekat, že tě z toho budu sbírat.“

Semknu rty k sobě. Nemám co říct.

Vydechne, jako by věděla, že tuhle hádku vyhraje. „Já s tebou nejedu. Ale pokud přistoupíš na můj nápad – protože do ničeho tě nutit nebudu – tak nejenže budeš mít doprovod na celou cestu, ale ještě mu to budeš moct vmést do toho jeho samolibýho, kreténskýho ksichtu.“

Nakloní se blíž a oči jí jen září. „Jen si to představ, Ade. Jeho bývalá snoubenka... randí s jeho nejoblíbenějším hokejistou.“

Nemusela jsem být PR manažerka – ani číst myšlenky –, aby mi došlo, jak to vypadá.

Brooks byl Reidem Harringtonem posedlý. To si pamatuju moc dobře. Na vysoké mě jednou odmítl pustit na přední sedadlo svého auta, protože tam před pár hodinami seděl Reid a on nechtěl, abych mu „rozházela jeho talisman pro štěstí“.

Myslela jsem, že vtipkuje, a stejně jsem si sedla. Měli jsme z toho šílenou hádku. Pak jeho tým prohrál zápas a on po mně vystartoval a řval, že „nemůže mít holku, co neumí kurva poslouchat“.

Ta vzpomínka mi v ústech zanechává hořkou pachuť. Pamatuju si, jak jsem brečela u Katji a říkala jí, proč s tím Reidem prostě nerandí on, když pro něj tolik znamená.

Katja mě pozorně sleduje, pořád se uličnicky kření, ale poznám, že je pořádně namíchnutá. Jen se tak tak drží. Pak se beze slova otočí a zamíří do svého pokoje. Pravděpodobně aby vychladla, což bude nejspíš nejlepší pro obě. Kdyby zůstala, začaly bychom se znovu hádat.

Ve dveřích se zastaví. „Přemýšlej si o tom, jak chceš, ale já jdu dneska s Reidem na večeři. V té thajské restauraci, o které jsem mluvila.“ Střelí po mně pohledem. „Netlačím na tebe, ale jestli s tím souhlasíš, mohlo by to být vaše první oficiální rande na očích veřejnosti. Můžu Reidovi říct, ať nechá sluneční brýle a roušku doma. Hoď se do gala. Ale jen jestli sama chceš, jasný?“

Oči jí změknou, jako by v mé tváři viděla něco, co si ani neuvědomuju. „Mám tě ráda, Adeline. I když to tak někdy nevypadá.“

Pak zmizí v pokoji a tiše za sebou zavře dveře.

A konečně, poprvé za celý dnešní den, se můžu nadechnout.

____

S líčením jsem to nikdy neuměla. Pustím si na YouTube návod na řasenku a mám chuť se propadnout do postele.

Na jedné z Katjiných dokonale upravených rukou bych spočítala, kolikrát jsem ji vůbec měla na sobě – a to jen na tajných akcích s ní, o kterých Brooks nikdy nevěděl. Posadila si mě, zvedla mi bradu a „zkrášlila mě“, jak tomu říkala. Vím, že bych teď mohla zaklepat na její dveře, požádat o pomoc a smazat veškeré napětí mezi námi. Ale nechci. Ještě ne.

Brooks nesnášel, když jsem se líčila. Někdy na mě křičel jen proto, že v mé kabelce našel lesk na rty.

Zatřesu hlavou. To je ubohá výmluva pro to, že neumím ani zacházet s řasenkou. Pamatuju si ten pohled, který mi Katja věnovala, když jsem jí poprvé řekla, že se tomu kvůli němu vyhýbám.

Teď sedím na posteli v těch nejhezčích šatech, co mám. Jsou nádherné, bílé a Katja mi je koupila loni k narozeninám. Přidám kruhové náušnice a pak své kudrny stáhnu do jednoduchého culíku. Stejně se snadno smrsknou, takže nemá cenu je nechávat rozpuštěné.

Video na YouTube se dalo sledovat snadněji, než jsem čekala. Ukázalo se, že většinu věcí už díky Katje mám. A když se podívám do zrcadla, myslím, že jsem odvedla docela slušnou práci.

Pak mě ale hlodne myšlenka. Stálo to za to? Všechny ty roky předstírat, že se mi líčení nelíbí. Předstírat, že nechci vypadat tak krásně jako holky na sociálních sítích.

Hádám, že to, že mě Brooks nechal, má i své výhody. Teď můžu dělat tyhle věci, aniž bych se bála, jestli mi to schválí.

Popadnu černou kabelku a naposledy se na sebe kouknu do zrcadla. Zatají se mi dech.

Vypadám... hezky.

V očích mě pálí neprolité slzy.

Kdy se mi naposledy líbilo, jak vypadám?

Kdy mi bylo naposledy dovoleno, aby mi na tom záleželo?

Otevřu dveře.

Katja stojí venku, ruku má napůl ve vzduchu, právě se chystala zaklepat. Uvidí mě a ztuhne, rty se jí mírně pootevřou, ale neřekne nic.

Tak promluvím já.

„Jsem připravená.“ Zvednu bradu. „Dám tomu kreténovi pocítit, jak lituje, že promarnil deset let mého života.“

Katja nahodí ten největší a nejškodolibější úšklebek všech dob.

7

Restaurace je menší a komornější, než jsem čekala. Sotva jsme dorazily, ale Kat už na číšnici mává, že ještě na někoho čekáme.

Snažím se nemyslet na to, kdy jsem byla v restauraci naposledy – před sedmi měsíci. Byl to ten nejtrapnější a nejsmutnější den mého života. Pokaždé, když mě Kat potom chtěla někam vytáhnout, okamžitě jsem ji utnula. Určitě jí to bylo podezřelé, ale nikdy na mě netlačila. Znamenalo to pro mě víc, než si nejspíš uvědomovala.

„Mohla by ses aspoň snažit nevypadat, jako by ses každou chvíli měla posrat,“ zamumlá Kat a napije se vody.

Vypadá úžasně, jako vždycky. Žaludek se mi sevře tak, jak se to v její blízkosti stává vždycky – v útrobách se mi kroutí závist – ale zaženu ji.

„Vážně je to jen Reid,“ říká ležérně. „Zrovna z něj bys měla být nervózní ze všech nejmíň. Spíš by ses měla bát toho, jak se ti bude snažit dostat do kalhotek.“

Frknu si, ale ten vtip prostě nesedne.

Protože teď se mi žaludek svírá z úplně jiného důvodu.

Je to hloupé. Ale možná mi Brooksova náhlá svatba vymetla mozek, protože ze mě ta slova vypadnou dřív, než je stihnu zastavit. „Měla bych se bát, že to bude zkoušet i na jiné?“ *Nebo na tebe?*

Jako ohař na stopě, nebo možná jen jako někdo, kdo mě zná lépe než já sama sebe, zaslechne otázku, kterou jsem nevyslovila.

Kat na mě vteřinu zírá – a pak vyprskne smíchy.

Směje se a směje, až se rozkašle a já ji musím poplácat po zádech. Když konečně přestane, podívá se na mě a omluví se, ale škoda už byla napáchána.

Líce mi hoří ponížením.

Můj bože.

Nemůžu uvěřit, že jsem se změnila v tohle – v tuhle uzlíček nejistoty.

Žárlit na vlastní nejlepší kamarádku.

Co to s tebou je, Adeline?

Oči se jí stále lesknou smíchem, když mě poplácá po rameni. „Řekla jsem, že je kus, zlato. Ne že bych se ho dotkla i pětimetrovou tyčí. Je celý tvůj. Fakt.“

Vzdychnu a schovám si obličej do dlaní. Znovu se zasměje, ale tentokrát je v tom smíchu něco jemnějšího.

Sama sebe nechápu. Všechno tohle kvůli klukovi, kterého jsem ani neviděla? Své žárlivé a nejisté já obvykle držím pod zámkem, obzvlášť před Kat. Ona byla vždycky ta přirozeně dokonalá a já jsem byla vždycky... no, já. Ale v poslední době je toho na mě prostě moc. Možná jsem jen přecitlivělá.

Ale i tak. Sakra, Adeline.

Když konečně najdu odvahu se na ni znovu podívat, věnuje mi vážný pohled.

„Promiň,“ zamumlám. A myslím to vážně.

Ona ale jen pokrčí rameny. „Nemáš se za co omlouvat.“

Pak jí zavibruje telefon. Koukne na displej a široce se usměje.

„Už jsou tady!“

*Jsou?*

Dveře restaurace se rozletí a já prostě vím – nějak to prostě vím –, že je to on.

Reid vejde dovnitř, jako by mu to tam patřilo. Ne arogantně, prostě... jako by patřil všude.

Vysoký, široká ramena a zářící takovým tím nenuceně okouzlujícím šarmem kluka odvedle. Blonďaté vlasy má mírně rozcuchané, jako by si je prohrábl rukou těsně před vstupem, a když na mně spočinou jeho světle modré oči, jeho úsměv na kratičkou vteřinu zakolísá a odhalí pár dolíčků, při kterých se mi vynechá srdce, než se ustálí v něco vřelého.

Je to kus. Vážně, vážně pěknej kus. A ne tak arogantně nebo domýšlivě jako Brooks, spíš jako zlatý hoch s veškerým charismatem světa na dosah ruky.

Jeho šarm je naprosto očividný, takže je těžké od něj odtrhnout oči. Nebo je to možná jen tím, jak vystupuje.

No, myslela jsem si, že si ze mě Kat dělá prdel, když říkala, že jsme spolu chodili na vejšku. Jeho aura je tak oslnivá a povědomá, že vím, že mluvila pravdu.

„Ahoj,“ řekne a vklouzne na sedadlo naproti mně, jako bychom to dělali už stokrát. „Adeline, že?“

Přikývnu a najednou si až příliš uvědomuju, jak sedím, jak mám ruce položené na stole a jak se na mě dívá.

Než stihnu cokoli říct, jeho kamarád se s dramatickým povzdechem svalí na sedadlo vedle něj.

„Oukej, páni,“ řekne ten chlap a zamrká na mě. „Nikdo mi neřekl, že dneska večeříme s bohyní. Cítím se hrozně nevhodně oblečený.“

Kat si odfrkne. „Adeline, tohle je Garry, víceméně schopný brankář NYC. Garry, tahle řecká bohyně vedle mě je moje nejlepší kamarádka Adeline.“

„Budu předstírat, že jsem to neslyšel, Kitty Kat.“ Katje cukne koutek oka. Garry od ní odvrátí zrak a otočí se ke mně. „Prostě Garry,“ opraví ji a zazubí se na mě. „A ať to máme z krku – já jsem ten vtipný, Reid je ten zlatý hoch a u Kat předpokládám, že je to vtělený chaos.“

„Očividně,“ odvětí Kat hladce.

Reid zavrtí hlavou, ale stále se soustředí na mě. „Promiň za něj,“ řekne tišším hlasem, jen pro mě. „On si nemůže pomoct.“

Střelím pohledem po Garrym, který právě studuje jídelní lístek, jako by ho osobně urazil. „To zvládnu,“ řeknu a sama sebe tím překvapím.

Reidův úsměv se prohloubí, jako by ho ta odpověď potěšila.

„A tohle je Reid, ale to jsi určitě hádala,“ její úsměv mi napovídá, že nezapomněla na náš předchozí rozhovor, a já se zabořím hlouběji do sedadla.

„Hádala. Ráda tě poznávám,“ podívám se na Reida a řeknu to upřímně. Jsem na sebe pyšná, že se v těch očích úplně neztrácím. Vedle nás si Garry a Katja odfrknou.

Reid se na mě podívá, jako bych řekla něco divného, ale přejde to a věnuje mi oslnivý úsměv. Zatají se mi dech – zjevně nejsem schopná mluvit, když jsou ty dolíčky tak blízko. „Předpokládám, že o mně slyšíš jen ty nejhorší věci.“

Chystám se jeho slova popřít – protože to není úplně pravda –, ale Katja si zamumlá pod fousy: „Pochopitelně.“ Povytáhnu na ni obočí, je jasné, že o něm má vysoké mínění.

„Takže,“ řekne Garry, zaklapne jídelní lístek a nakloní se dopředu. „Jaký je plán? Stvrdíme tenhle falešný vztah dramatickým držením za ruce? Možná pár jemných polibků na čelo pro trénink?“

Rozkašlu se. *Cože?*

Reid zasténá a promne si obličej dlaní. Chápu to tak, že u nich je tohle normální. „Proboha, Garry, už mlč.“

Garry ho ignoruje. „Jen říkám, že když už do toho jdeme, tak se vším všudy. Projevy náklonnosti na veřejnosti, přezdívky... ó! Reidovi fakt jde ta role 'ochranitelského přítele', měla bys ho nechat udělat ten chvat s rukou kolem ramen...“

„Vyhodím tě z téhle restaurace,“ vyhrožuje Reid, ale je v tom hlavně podráždění, ne skutečná zloba.

Garry se kření, očividně ho to nerozhodilo. „Tip pro tebe: je skvělý v předstírání. Naprosto špičkový materiál na přítele. Dokonce ti bude psát 'dobré ráno', jako by to myslel vážně.“

Nakloním hlavu na stranu. „Mám to brát jako varování? 'Nejspíš mě nechá se zamilovat a pak mi hned zlomí srdce'?“

Reid řekne „Ne“ ve stejnou chvíli, kdy Garry řekne „Rozhodně“, a pohled, který po něm Reid střelí, je tak intenzivní, že Garry zvedne ruce na znamení kapitulace.

„Fajn, fajn, budu se chovat slušně. Prozatím.“ Pak se otočí zpátky ke mně a v očích mu hrají jiskřičky. „Takže, Adeline, co z toho máš ty? Protože Reid sbírá body už jen tím, že je viděn s tebou, a já se jen chci ujistit, že je to fér obchod.“

Zamrkám. „Ehm...“

Kat, ta zrádkyně, jen upíjí vodu, jako by to byla nejlepší zábava, jakou za poslední týdny zažila.

Reid ze mě ale nespouští oči. „Nemusíme o tom mluvit teď,“ řekne tiše, ale rozhodně. „Žádný tlak.“

A i když je tohle celé absurdní, i když ho sotva znám, cítím, jak ze mě vyprchává napětí.

Protože něco na tom, jak to řekl, mě nutí mu věřit.

Ale Kat tu bublinu samozřejmě praskne.

„Vlastně to stvrdíme právně.“ Vytáhne dva sepnuté papíry a posune je po stole. „Smlouvu jsem napsala co nejjednodušší, ale shrnu vám to nejdůležitější.“

Reid a já si vyměníme pohled, než si je vezmeme.

„Svatba Brookse Sinclaira a ta plavba budou extrémně sledované události,“ pokračuje Kat. Neřekla „svatba tvého ex“, a i když to oceňuji, tu ránu to moc nezmírnilo. Reid byl Brooksův spoluhráč – samozřejmě ví, že jsme spolu chodili. A z toho, jak se na mě dívá, ví i přesně, jak to skončilo.

„Projevy náklonnosti nejsou povinné, ale důrazně se doporučují. Čím přesvědčivější, tím lépe. Na lodi nebudou žádná média, ale zajistit, aby všichni přítomní věřili, že jste do sebe bláznivě zamilovaní? To je velké plus.“ Odmlčí se. „Dohoda trvá jeden rok, ale může skončit dřív, pokud oba dostanete, co potřebujete. Reid se plavby zúčastní s nádhernou přítelkyní...“

„No, děkuji pěkně,“ zamumlám.

Kat se ušklíbne. „...a Adeline z něj udělá hluboce raněného lámače srdcí. Tak akorát, aby sympatie veřejnosti byly na jeho straně.“

Pozvednu na Reida obočí. „Hluboce raněný lámač srdcí, jo?“

Zazubí se, nenuceně okouzlující. „Tragické, že?“

Kat tleskne. „Po plavbě se od vás očekává, že budete v divadle na šťastný pár pokračovat, dokud smlouva nevyprší. Také podepíšete NDA, což znamená žádné vynášení detailů komukoli mimo nezbytný logistický tým. Nějaké otázky?“

Oba zavrtíme hlavou.

„Skvělé!“ září. „Podepsanou smlouvu mi dejte kdykoli a já začnu pracovat na vašem harmonogramu.“

*Harmonogramu?*

Reid a já smlouvu v rychlosti projdeme. Je krátká a věcná – žádné kličky, žádné drobné písmo. Jen falešný vztah s datem spotřeby. Podepíšeme se a podáme je Kat.

Schová je a pak se zazubí. „Gratuluju, hrdličky. Oficiálně spolu chodíte!“

8

REID

„Neměl bys být něco jako celebrita první kategorie?“ zeptá se Adeline a zamračí se. Přešlápne, aby znovu našla rovnováhu, a já se prostě musím křenit.

Jsem o celou hlavu vyšší než ona, a pokaždé, když skloním hlavu, abych se jí podíval do očí, zatváří se nakvašeně. Pokaždé mě to rozesměje.

„Jen v hokejových kruzích,“ opravím ji. „Ale vsadil bych se, že nás právě teď sledují paparazzi.“

Není to ani otázka – vím, že to tak je. Jsem horké téma už týdny, od té aféry se Siennou. I když potvrdila, že jsme spolu nikdy nerandili, škoda už byla napáchána.

Teď nemůžu jít ani po ulici, aniž by mě někdo nesledoval. Vedení mi nedá pokoj a trenér? Ten mě sjel už tolikrát, že to ani nespočítám.

Je to vyčerpávající. Jediné, co chci, je hrát hokej. Nikdy mi nešlo o slávu nebo o to, abych se musel zpovídat médiím, obzvlášť teď, když mi přišili nálepku „zlého hocha hokeje“, co ho neudrží v kalhotách.

Vztahy nepěstuju. Říkejte si mi, co chcete, ale v tomhle jsem nikdy nelhal.

Na rozdíl ode mě Adeline takovou odpověď očividně nečekala. Okamžitě se cítím provinile, když zbledne.

„Aha.“

Otřese se zimou a já bez přemýšlení shodím sako a přehodím jí ho přes ramena. Obočí jí vyletí nahoru, skoro až k vlasům.

Uchechtnu se. „Máme být zamilovaní, pamatuješ?“

„Aha,“ řekne znovu, tentokrát o něco tišeji.

Je až bolestně jasné, jak je nervózní – přešlapuje, ošívá se, skoro se mi nedívá do očí. Je to roztomilé.

Ona je roztomilá.

Myslel jsem si to už na vejšce. Adeline v sobě vždycky měla tuhle tichou, nenucenou krásu – velké, tmavě hnědé oči, rty, které se přirozeně kroutí do Amorkova luku, a teplou hnědou pleť, která nějakým způsobem září víc, než si pamatuju.

Pamatuju si o ní všechno, proto mi přišlo tak divné, když na mě vybalila to „ráda tě poznávám“, jako by nepoznala, že mi už roky straší v hlavě.

Možná je divné si toho tolik všímat u dlouholeté přítelkyně mého bývalého spoluhráče, ale nemohl jsem si pomoct. Ani tehdy jsem nechápal, co na něm vidí.

Brooks byl pyšný, domýšlivý hajzl – ne takovým tím zábavným způsobem jako Grant, ale takovým tím stylem na vytrhání si vlasů, který vypiloval k dokonalosti. A k Adeline se nechoval o nic líp.

Viděl jsem spoustu kluků, co se v šatně chovají jako kreténi, ale u své holky se změní v andílky. Brooks ne. Ten byl hajzl skrz naskrz.

V žaludku se mi sevře malý uzel viny. Kdysi jsem doufal, že se s Brooksem rozejdou.

Teď, když se to stalo, vím, že bych se měl cítit mizerně, že jsem si to vůbec přál. Ale nejsem zase takový svatoušek.

Jsme na parkovišti a čekáme, až Garry s Katjou dořeší, co to sakra řeší. Je pozdě, vzduch je ostrý a Adeline stojí přede mnou a ošívá se, jako by se snažila něčím zabavit.

Pořád zápasí s mým sakem, nedaří se jí trefit rukávy, a já ji pobaveně sleduju, jak si pro sebe frustrovaně mumlá. Má nádherné šaty – elegantní, upnuté – ale bez rukávů, a zima na ni očividně doléhá.

Povzdechnu si, odlepím se od svého auta – černého Porsche, kterému láskyplně říkám Angel – a vykročím k ní. „Tady,“ řeknu, chytím límec saka a navedu jí ruce do rukávů. „Není to hlavolam, víš?“

Odfrkne si, tváře má mírně narůžovělé, nejsem si jistý, jestli z rozpaků nebo z té zimy. „Bylo to divně složené,“ oponuje.

„Určitě,“ protáhnu a potlačuju úšklebek, zatímco jí sako urovnávám na ramenech. Prakticky ji pohltí, rukávy jí visí až za konečky prstů a z nějakého důvodu mě ten pohled píchne u srdce.

Podívá se na mě, rty má pootevřené, jako by chtěla něco říct. Ale než stihne, vzduchem prořízne hlasité hvízdnutí.

„Sakra, chlape, ty teda jedeš.“

Garry. Jak jinak.

Adeline ode mě prakticky odskočí a já zavrtím hlavou a otočím se, abych viděl, jak k nám kráčí spolu s Katjou. Oba vypadají až příliš pobaveně na můj vkus.

Garry se ušklíbne a překříží paže. „Takže, co nám uteklo?“

Adeline narychlo zamumlá „Nic“ ve stejnou chvíli, kdy já řeknu: „Právě jsme se s Adeline domlouvali, že si někam vyjdeme.“

Garry i Katja povytáhnou obočí.

„To jsme se domlouvali?“ zeptá se Adeline a otočí se ke mně.

„To jste se domlouvali?“ zopakuje Katja s rukama v bok.

Potlačím úsměv nad Adelineiným zmatkem a kývnu směrem k Garrymu. „Dostaň Katju bezpečně domů.“

Katja se zamračí. „Je sotva sedm. Kam ji bereš?“

„Nejsi moje máma, Kat,“ skočí jí do řeči Adeline a protočí panenky. „A večerku nemám.“

Garry si tiše hvízdne. „Sakra. Tak my se teda nebudeme starat.“

Katja si povzdechne, ale netlačí na pilu. Místo toho mě propadne pohledem, který jasně říká: *Nebuď idiot.*

Beru na vědomí.

Než s Adeline nastoupíme do auta, střelím po Katje suchým pohledem. „Mohli by se aspoň snažit být nenápadní. Chovají se, jako bys je osobně informovala.“

Za jedním ze zaparkovaných aut nějaký chlap zvedne foťák a vyfotí Adeline, jak nastupuje.

Katja jen pokrčí rameny, vůbec ji to netankuje. „To je fuk. Prostě ji vezmi někam, kde budou mít fakt pěkný fotky.“

Odfrknu si. „Jsi hrozný člověk.“

Ušklíbne se. „Ty taky, ty lúzre.“

Rozloučíme se a já nastartuju auto bez jasného cíle. Adeline se pohodlně usadí na sedadle spolujezdce a ladí rádio, jako by tu seděla už tisíckrát. Prochází stanice, až se zastaví u nějakého rapu a začne mírně pokyvovat hlavou.

Kouknu na ni s povytaženým obočím. „Ty posloucháš Kendricka Lamara?“

Změří si mě pohledem. „A ty snad ne?“

Fér bod. Ale stejně bych to do ní neřekl. Do Katji možná. Ale do Adeline? Ta na tenhle typ prostě nevypadá.

Ušklíbnu se a zesílím hlasitost. „Netipoval bych tě na holku, co jede rap.“

Pokrčí rameny a sleduje cestu před námi. „Nesuď knihu podle obalu, Reide.“

Touché.

„Takže kam jedeme?“ zeptá se a na rtech jí hraje úsměv. Možná je to tou hudbou, ale vypadá vážně nadšeně. Má ruce spojené v klíně, a když se na mě podívá těma svýma nádhernýma laníma očima, skoro zapomenu odpovědět.

Pokrčím rameny. „Někam, kde si můžeme promluvit bez Garryho hlouposti nebo Katjiny... no, Katji.“

„To chápu.“ Pobaveně zavrtí hlavou a pak si hraje s bezpečnostním pásem. „Vůbec jsem na tohle nechtěla přistoupit, víš? Je to hloupé – dokonce ubohé –, že potřebuju falešné rande jen proto, abych mohla jít na svatbu svého ex. Ale co je horší? Dala jsem mu deset let svého života a on si nějak dokázal najít všechno, co chtěl, u někoho, s kým randí sotva rok.“

Vyjedeme z parkoviště. Nečekal jsem, že se otevře tak brzy, ale hádám, že musí. Přece jen spolu s tím kreténem strávíme celý měsíc na lodi.

A slyšet ji, jak to říká nahlas? Je to nepříjemné. Věděl jsem, že se tak nejspíš cítí, ale vědět není to samé jako slyšet to přímo od ní.

„Ještě ho miluješ?“ zeptám se dřív, než se stihnu zarazit. Okamžitě toho lituju. Blbá otázka, Reide.

Vypadá stejně překvapeně jako já, ale místo aby mě poslala někam, jak jsem čekal, se nad tím vážně zamyslí.

„Ano i ne,“ řekne nakonec. „Miluju to, jak mě miloval on? Vůbec ne. Viděla jsem fotky jeho a jeho snoubenky a on vypadá jinak – šťastněji, uvolněněji. Když jsme byli spolu, i když jsme byli zasnoubení, musela jsem ho prosit, aby o svatbě se mnou vůbec uvažoval.“

Zasměje se, ale je to hořký smích. A z nějakého důvodu mě z toho píchne u srdce.

„Bože, to je tak trapné,“ zamumlá. „Ale z nějakého důvodu je lehčí vykládat všechny tyhle ponižující sračky tobě než Katje.“

„Asi proto, že nemám žádné právo tě soudit,“ řeknu prostě. „Stejně jsem se tě chtěl zeptat, jak se ohledně té svatby cítíš, takže tenhle rozhovor by dřív nebo později stejně přišel.“

„Jo.“ Vydechne a otočí se k oknu. Nadšení z předchozí chvíle? Pryč. A to se mi nelíbí.

Pak mi zazvoní telefon. Kouknu na displej, zachytím první dvě písmena – *Si* – a pak hovor típu. A v tu ránu mě něco napadne.

„Chceš udělat něco naprosto šíleného?“ zeptám se.

Pozvedne obočí. Malá známka života. Malé vítězství.

Zazubím se. „Beru to jako ano.“ A pak bez dalšího slova auto otočím.